Foucault, Michel (1926-1984) Francouzský filosof, historik idejí a post-strukturalista.
Vzdělání se mu dostalo na École Normale Supérieure, kde roku 1948 získal licenciát filosofie, roku 1950 psychologie a v roce ] 952 obhájil doktorát psychopatologie. Vyučoval na několika universitách ve Francii i v cizině a roku ] 970 mu by] udělen profesorský stolec na prestižní College de France. V době, kdy zemřel, byl obecně považován za jednoho z nevýznamnějších a nejpÚvodnějších filosofů poválečné Francie.
Foucault zahájil svoji profesionální kariéru jako psycholog, pracoval s duševně nemocnými a začal se kriticky dívat na způsob, jímž pojmy duševního zdraví a šílenství, rozumu a nerozumu vymezovaly kategorii duševní nemoci. Jeho práce v této oblasti kulminovala v díle Šílenství a nerozum: dějiny .Vt1enství v klasickém věku (Folie et déraison: historie de la folie á ľ age c1assique, 1961). Foucaultův zájem o pÚvod pojmÚ a metod humanitních věd také vyústil ve studie o počátcích klinické medicíny a moderních pojetí patologického (Vznik kliniky [Naissance de la c1inique], 1963), a o vzniku moderních společenských věd (Slova a věci [Les Mots et les choses], 1966). V roce 1969 se pokusilo filosofické přezkoumání své metodologické praxe a postupů v Archeologii vědění (L' Archéologie du savoir). Výsledkem byla vysoce komplexní analýza toho, k čemu Foucault odkazuje jako k "diskursům" - tedy souborů tvrzení, metod, klasifikačních schemat a předmětů analýzy, které, byť jsou zdánlivě nesourodé a protikladné, mají společnou řadu logicky zdůvodněných pravidel, jež ovládají jejich fungování. V těchto raných dílech uvedl Foucalt poznání a praxi humanitních a společenských věd do vztahu k převratným intelektuálním změnám na konci osmnáctého století - ke změnám, které nebylo možné vysvětlit z hlediska vývoje nebo pokroku poznání, ale které bylo nutno chápat jako přeměnu jednoho způsobu organizace a vymezování lidského chování na jiný. Často se uvádějí analogie mezi Foucaultovým dílem a dílem Thomase Kuhna, které jsou celkem na místě, až na to, že tam, kde Kuhn mluví o paradigmatech, hovoří Foucault o diskursech a epistematech, a zatímco se Kuhn soustředí na zralé vědy např. fysiku - Foucault se zabývá obzvláště těmi "vědami", které si činí nárok na poznávání lidské přirozenosti a stavu, zejména vědami lékařskými, psychologií, psychiatrií a sociologií. Navíc je Foucault - na rozdíl od Kuhna, který je v tomto bodě neurčitý - neoblomný ve svém přesvědčení o svévolné povaze diskursivních změn. Oproti těm, kdo v dějinách civilizace vidí trvalý příběh pokroku vedeného zvyšující se raciona1itou lidstva a jeho stále větší schopností rozumět lidské existenci, zdůrazňuje Foucault diskontinuitu, zlom a nahodilost v tom, jak sami sebe chápeme. Posun z jedné konstelace diskursů (epistematu) k jiné a přeskupení konfigurací tvrzení, metod a úsudkÚ, které následuje, nemohou být popsány jako sebeospravedlňující a sebevysvětlující forma racionálního pokroku, ani je nelze redukovat a vysvětlit odkazy k determinujícím materiálním podmínkám (jako v MARXISMU). Podle Foucaulta hraje v historii idejí klíčovou a rozhodující roli libovolné, nahodilé a ne-racionální.
Ve své inaugurační přednášce "Pravidla diskursu" na College de France v roce 1970 poprvé zavedl do svého díla pojem MOC.
Jeho další významná práce, Dohlížet a trestat (Surveiller et punir, ] 975) byla analýzou počátků moderního vězeňství a s nimi spjatých ukázňovacích praktik, jež plně integrovala jeho nové pojetí moci a jeho vztah k pravdám humanitních věd. V tomto díle viděl věznici jako oblast praxe, v níž by se mohly humanitní vědy a jejich metody normalizace rozvíjet dříve, než se rozšíří na zbytek společnosti.
Zatímco dřívější Foucaultovy rozbory diskursů často připominaly vysoce abstraktní studie idejí, pojem moci mu umožnil více zdÍ!raznit společenské a materiální podnúnky, za nichž se tyto ideje vyvíjely. Podle Foucaultaje moc integrální součástí ve vytváření pravdy pravda a moc fungují ve vzájemné závislosti:
"Pravda je věc z tohoto světa - je vytvářena pouze díky četným formám donucení a vyvolává obvyklé účinky moci. Každá společnost má svůj režim pravdy, svoji ,obecnou politiku' pravdy, tedy typy diskursÍ!, které přijímá a umožňuje jim pÍ!sobit jako pravdivým..." (PowerIKnowledge, s.131.) Vědy o člověku a jejich metody začaly zvýšenou měrou monitorovat a ukázňovat disonantní prvky ve společenském organismu a "zacházet" s nimi. OSVÍCENSTVÍ nám zanechalo odkaz věd a souvisejících metod, jejichž pravidla a normy poskytují kriteria normálního fungování - ať už ve fysickém či duševním zdraví, nebo ve společenském chování a osobních a sexuálních vztazích. Foucaultovým cílem bylo ukázat, že tyto standardy jsou založeny v iracionálním, nahodilém a nespravedlivém stejnou měrou jako ty, jež nahradily. Ve své práci o vězení, v prvním svazku Dějin sexuality (Histoire de la sexualité, 1976) a v množství jiných menších esejÍ!
(Moc/Poznání [Power/Knowledge] 1980) nabízí Foucault rozsáhlou analýzu zpÍ!sobu, jímž je vytvářen moderní jedinec či subjekt. Vědy o člověku determinovaly právě ty kategorie, v jejichž rámci pojmově chápeme svoji subjektivitu a svá implicitní kriteria normality a patologičnosti. Tím společenské vědy vytvořily disciplinované subjekty moderního státu a jako samozřejmý dÍ!sledek samotný stát. Moderní stát vládne více než prostřednictvím síly použitím poznání a metod věd o člověku, které konstruují podřízenou subjektivitu - pomocí "mikrofysiky" moci. Měsíc před Foucaultovou smrtí vyšel druhý a třetí svazek jeho Dějin sexuality a čtvrtý byl už téměř připraven k tisku. Foucault pokračoval ve své snaze zachytit pÍ!vod moderních pojetí subjektivity a morálky pomocí studia sexuální etiky. Tato analýza však podstatně revidovala jeho rané dílo ve dvou dÍ!ležitých ohledech: kladl mnohem menší dÍ!raz na funkci moci a neumisťoval nyní vývoj předmětu sexuální etiky do racionalismu sedmnáctého a osmnáctého století, ale do zrodu západního rozumu ve filosofování ŘekÍ1. Jak v klasickém, tak křesťanském myšlení - i když ruznými zpÍ!soby - se dostaly sex, jáství a morální činnost do těsného vztahu. Dva nové díly nabízejí záznam následných transformací sexuality a jejích subjektÚ, aby se ukázalo, že naše současná posedlost sexem ani zdaleka není známkou našeho osvobození, ale poukazuje na to, že nám chybí jakékoli nedonucovací pojetí života.
I přes časté změny Foucoultova stanoviska lze vždy rozeznat v celém jeho díle dvě témata. Foucaultovy analýzy mají "genealogickou" povahu - odhalování iracionálního a zločinného pod zdánlivě racionálním - a jako takové jsou hluboce ovlivněny NlETZSCHEM. Jsou zaměřeny proti "pravdám" a "vědění" moderního světa a jejich cílem je odhalit pÍ!sobení moci v praktikách, které tyto pravdy legitimizují, aby umožnily těm, kdo jimi trpí, postavit se na odpor. Chtějí nám ukázat, že jsme sami sebe udělali zkaženými, bláznivými, nemocnými a proviňujícími se, protože jsme se podřídili poznání a praktikám, které vyhledávají perversi, bláznivost, nemoc a zločinnost jiných. Za tímto genealogickým projektem leží základní přesvědčení, že v historii neexistuje konstantní lidská subjektivita, žádná platná filosofická antropologie, žádná "pravdivá" lidská podmíněnost či přirozenost: "Nic v člověku - dokonce ani jeho tělo - není dostatečně stabilní, aby mohlo sloužit jako základ pro sebepoznání či porozumění jiným lidem." (Language, Counter-Memory, Practice, s.153) V historii tedy není žádný smysl či řád; ani nemÍ!žeme uniknout z pÍ!sobnosti moci a nahodilosti. Abychom se vyhnu li ovládnutí, je vždy nezbytný boj, který přesto nemÍ!že zajistit osvobození, protože moc je inherentním rysem společenských vztahÍ! - nemÍ!žeme jednat bez toho, abychom neměli nepří-znivý vliv na podmínky, za nichž jednají dmzí. Z toho však neplyne, že moc bude mít vždy tu konkrétní fonDu, kterou přijala ve spojenectví s vědami o člověku.
Nejběžnější kritika zaměřená na Foucaulta vyvstává z tohoto popření osvobození a jeho zjevného relativismu. Vypadá to, že nám Foucault nemůže nabídnout žádný důvod, proč dát přednost jinému stavu věcí před tím, ve kterém žijeme nyní. Tato kritika se však částečně míjí účinkem: Foucaultovým záměrem je vytvářet nejistotu a pochyby, nutit nás nově promýšlet kategorie i metody, v jejichž rámci žijeme. Tedy osvobodit nás - alespoň do jisté míry - tím, že nás uvědomí o tom, co jsme ztratili, když jsme se stali tím, čím jsme, a uvolnit tak sevření, jímž vědy o člověku v současnosti vykonávají svou moc nad sebeporozuměním občanů moderního státu. MP

odkazy
Foucault, M.: Power/Knowledge, ed. C. Gordon. Brighton, Sussex: Harvester; New York: Pantheon, ]980.
_: Language, Counter-Memory, Pmc:tic:e. ed. D.F. Bouchard. Ithaca, NY: Cornell University Press; Oxford: B]ackwell, 1977.
_: Dějiny šílenství, přel. V. Dvořáková. Praha: Lidové noviny, 1993.
_: Diskurs, autor. genealogie, přel. P. Horák. Praha: Nakladate]ství Svoboda, 1994.
_: La vo[onté de mvoir, histoire de [a !,-exualité. Paříž: Gallimard, ] 976.
t Sheridan, A.: Mic:he[ Fouc:au[t: the Will to Truth. Londýn: Tavístock. 1980.